Motivace a morální inteligence (1/2)

Z podstaty motivace mj. vyplývá, že podmínkou pro její vznik a působení je i nutnost respektovat jeden druhého jako „člověk člověka“. Bez rozdílů. A chovat se k sobě slušně. Slušnost je ostatně součástí naší celkové reputace. Žádný zákon či nařízení, nikdo a nic ji přitom za nás nevybuduje. Je to jen a pouze na nás.

Zdeněk Mahler

Stav etiky se však citelně zhoršil, vzájemná důvěra se vytrácí. A s ní i morálka a hodnotové normy. Obyčejné projevy jako poděkování či omluva působí jak ze „staré školy“, odpovědět druhému na dopis, telefon či splnit slib je vzácností, stejně tak za dodané zboží či služby zaplatit včas nebo zaplatit vůbec.

Aby si někdo od někoho něco koupil, musí vedle toho ještě „něco dostat“. Výběrová řízení jsou nezřídka rozhodnuta ještě před tím, než se vůbec vyhlásí. A mnoho dalšího … Setkat se se slušností se stává raritou.

Hrdé označení Homo sapiens neboli člověk moudrý si neseme už skoro 50 tisíc let. Máme 70 až 85 let svého průměrně dlouhého života k dispozici na to, abychom se jako lidé moudří projevili. Z pohledu celkové historie to není mnoho. Jinými slovy – nemáme na to moc času. Tak jej tedy neztrácejme.

Morální inteligence

Stručně řečeno, jedná se o soubor vlastností a projevů, jimiž se vyznačuje každý, kdo vystupuje slušně, zdvořile a ohleduplně. K tomu však musíme mít dobrý důvod. Být k takovému chování ochotní a motivovaní. Svým okolím i sami sebou. Jinými slovy – „musí to jít z nás“.

Jak k něčemu takovému dochází? - Vnitřní motivace chovat se slušně se spouští sledem tří po sobě jdoucích skutečností.

Nejprve naplněním silné potřeby seberealizace. Tak například, stejně jako kdokoli jiný, má ji i každý jednotlivý pracovník ve vertikále firemní struktury. Je-li však pouhým „ozubeným kolečkem“ plnícím stále náročnější a stále méně reálné cíle (v jejichž dosažení nevěří už ani jeho manažer), a navíc za stále horších podmínek, potřeba seberealizace přirozeně trpí.

Nebo člověk, který prokazatelně oplývá požadovanými kvalitami, danou práci či příležitost však nedostane, neboť o výsledku rozhodla „jiná kritéria“. Nebo občané státu ve společenské hierarchii, ve které si přirozeně také chtějí realizovat „to svoje“. Vládnoucími elitami a jejich přisluhovači jsou však nezřídka sešlapáváni ke dnu systému - bez možnosti dovolání, natož dosažení spravedlnosti.

Fáze dvě - možnost sebehodnocení a dosažení spokojenosti se sebou samým. Mít ze sebe dobrý pocit. Důvod, avšak i možnost si říci „jsem dobrý – to se mně povedlo – mohu na sebe být hrdý – mám ze sebe radost - stojím za to – do starého železa ještě nepatřím“.

Fáze tři – to vše korunováno vrcholovou sebeúctou. Takto naplněný člověk se může odlehčit a odpoutat od „tíhy svého já“. Přirozeně se pak začíná více zajímat o lidi ve svém okolí. Slušné jednání přitom pociťuje nejen jako privilegium, na které je patřičně hrdý, avšak i jako silnou osobní inspiraci. A tedy i svou další motivaci. To vše pak začíná šířit kolem sebe. Je to jako když si na sebe vezme nový oblek, který mu padne, náramně sluší, cítí se v něm skvěle a má chuť v něm co nejdříve vyrazit do ulic. Sklon jednat morálně se v něm neklamně probouzí. 

Není-li však potřeba seberealizace, spokojenosti a sebeúcty naplněna, vývoj se ubírá zcela opačným směrem. „Přežít chce přece každý“. Tak například v podmínkách vzpomínaných firemních vertikál nejprve začne sebeobranně předstírat, „strkat hlavu do písku“, pak lhát a dokonce i podvádět.

Zpočátku jenom před druhými a pak už i sám před sebou (sebeomlouvání a sebeutěšování typu „Vím, že to není v pořádku, ale musím to tak dělat …“ – „Nemohu jinak …“ – „Co mi zbývá?“ - „Proč bych jim měl pomoci, oni mně také nepomohli“). Do mezilidských vztahů se tiše vkrádá pokrytectví a zejména pro toho, kdo se s ním nechce ztotožnit a „zapojit se“, pak i stress, frustrace, apatie, rezignace a vyhoření.

Sami proti sobě tím rozpoutáváme bitvu a neuvědomujeme si, jak duševně, doslova infarktově se při tom vzájemně vykořisťujeme. Zamotáváme se do bludného kruhu, který nás ubíjí a stravuje.    

Principy jako ohleduplnost, starostlivost, zájem o druhé či „všeobecná láska k bližnímu“ přitom nejsou ničím novým. Vyznáváme je už více jak 3.000 let. Sami nejlépe cítíme, co bychom v žádném případě nechtěli prožít a co bychom si nepřáli.

Podle toho bychom se k druhým měli chovat. Takový přístup je totiž jádrem veškeré morálky. Možná je to překvapivé, avšak určité prvky morální inteligence máme vrozené a v genech si je neseme na tento svět. Příroda nás jimi vybavila, jinak bychom – podobně jako jiné živočišné druhy – těžko přežili. A to po dobu podstatně delší, než „jen“ těch 3.000 let.

Články v sérii

Aktuální

Motivace jak ji neděláme. A chceme … ? (1/2)

Aktuální

Motivace jak ji neděláme. A chceme … ? (2/2)

Aktuální

Motivace a morální inteligence (1/2)

Aktuální

Motivace a morální inteligence (2/2)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace