Čeština jako vizitka aneb Hledání dobrého stylu

Skočme do tématu rovnýma nohama. Je lepší, když začínáme e-mail oslovením („Vážený pane Nováku“), nebo pozdravem („Dobrý den“)? Jak je to v současné spisovné češtině s užíváním zájmena „svůj“ (versus „váš“, „můj“…)? Kdy a proč je dobré vyhýbat se výrazům „respektive“ nebo „zevrubně“? Kdy snad lze připustit skloňování „datum – bez datumu“? A co přináší češtině užívání nepřechýlených ženských příjmení („paní Smetana“)? A jak…, a proč…, a kdy… – možná si v hlavě nosíte vlastní sadu podobných otázek týkajících se naší mateřštiny.

Jan Táborský, Jazykové centrum Correct

Na některé z nich lze odpovědět relativně snadno, stačí si vzpomenout na hodiny češtiny či sáhnout po některé ze základních příruček. Jsou ale oblasti, kdy nám paměť ani tradiční Pravidla nestačí. Často jde právě o otázky týkající se jazykového stylu, jenž určuje charakter našich textů mnohem více než nějaká zapomenutá čárka nebo chybně napsané velké písmeno.

Pro tvrzení, že vedle dobrého pravopisu je vizitkou pisatele i schopnost používat v textu přiléhavá slova a vytvářet z nich věty, které říkají právě to, co mají, a navíc vhodným způsobem, snad není třeba snášet žádné argumenty. Podívejme se místo toho na několik věcí, které nám efektivní stylizaci našich textů poněkud komplikují.

Úskalí jazykového stylu

Začněme třeba tím, že jen málokdo z nás byl na poli české stylistiky soustavně vzdělán. Zapomeňte na školní hodnocení diktátů a psaní s/z, mě/mně nebo i/y. Místo toho si spočítejte, kolik vašich slohových prací s vámi váš učitel opravdu důkladně rozebral, jakou si dal práci s vysvětlením jiných stylizačních možností a třeba jak přesvědčivě vám dokázal účinky i jen nenápadných změn ve slovosledu. Já sám na takové počítání moc prstů nepotřebuji. A kolik z nás má chuť vrhat se do problematiky, ve které mu nikdo nikdy nenaznačil cestu?

Nebo jiná věc. Čeština se vyvíjí. Nemluvím o změnách pravopisných pravidel (ty jsou spíše malé a dochází k nim relativně zřídka, jen párkrát za století), představte si spíše například změny zásad obchodní korespondence. Je fajn, když měl někdo před třiceti lety skvělého češtináře – ale bylo to přece jenom před třiceti lety…

S tím souvisí další úskalí. Když ztratíme jistotu, že například některé slovo má kromě svého základního významu i nějaký význam další, a to právě takový, který se nám pro náš text hodí, rádi bychom pro jistotu sáhli po slovníku moderní, soudobé češtiny. Věděli jste ale, že poslední slovník češtiny z dílny Ústavu pro jazyk český vyšel poprvé již v roce 1978, již tehdy byl považován za zastaralý a od té doby byl jen částečně a velmi nedostatečně upraven? Jinými slovy, věděli jste, že neexistuje jeden opravdu dobrý, komplexní a spolehlivý zdroj informací o současné češtině? Leccos samozřejmě máme, ale dá to někdy hledání…

Jak lépe psát a mluvit

Pro člověka, kterému záleží na kvalitě jeho jazykového projevu – mluveného i psaného –, může tohle všechno znamenat určité výzvy. Zvážit, jestli jazykovému stylu svých dokumentů nevěnovat větší pozornost – i když nás na to nikdo nepřipravil. Usoudit, zda si opravdu vystačíme s tím, čím jsme si byli jisti kdysi – i když svět kolem nás se změnil. Zjistit, které zdroje poznatků o současné češtině jsou opravdu dobré – i když nám byly dosud skryty. Rozpoznat, kdy se zkrátka musíme rozhodnout sami, ve všech těch speciálních případech, o kterých se v obecných příručkách nic nedozvíme – i když někdy neoplýváme právě silným sebevědomím. To všechno je sice práce navíc, ale vyplatí se. Odměnou nám jsou lepší texty – a díky nim možná lepší výsledky v naší práci.

Ano, naše vyjadřování je naší vizitkou. Ten příměr ale trochu pokulhává. Na rozdíl od vizitky papírové pro nás vizitku jazykovou nikdo nevyrobí. Je to jen na nás.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace