Mea culpa, mea maxima culpa

Platy špičkových manažerů se dnes často pohybují na úrovni odměn profesionálních vrcholových sportovců. Jak se však staví k odpovědnosti za své činy? Dnešní kapitáni obchodu jsou více než kdy jindy veřejnými osobami. V současnosti mnohem častěji než dříve dochází k nejrůznějším fúzím zapříčiňujícím hromadné propuštění, zavírání celých podniků - to vše má velmi negativní dopad na zaměstnance, kteří svým zaměstnavatelům důvěřovali.

Přesto se mangement na fotografiích chlubí širokým úsměvem. Kdo se odváží přiznat chybu? Kdo je odpovědný? Kdo ponese následky? Manažeři, kteří sice (aby se neřeklo) vypadnou z kola ven, ale na hodně měkký polštář? Nebo spíš zaměstnanci, kteří přišli o práci bez vlastní viny? Postoj typu: „Nic osobního, jde jenom o obchod,“ v tomto případě selhává. Obchod je totiž hlavně o lidech, jejich věrnosti podniku, o jejich schopnostech...

Výkonní ředitelé či jiní špičkoví manažeři jsou chváleni, dokáží-li snížit počet pracovních sil. Zřídkakdy však bývá tím, kdo jim špatné zprávy oznamuje. Existují však způsoby, jak přenést své zaměstnance přes snižování stavů - včetně rekvalifikačních programů - všechny však předpokládají schopnost jednat s nimi tak, jak chceme, aby bylo jednáno s námi. Přiznání vlastní chyby je prvním krokem.

**Datum vydání: VI/2002**