Jaká je vaše role v České spořitelně?
V minulosti se očekávalo, že hlavní ekonom nebo tým analytiků bude pouze rozesílat klientům tabulky se specifickými čísly a hodnotami. Nicméně poslední roky ukázaly, že svět je proměnlivý a nejistý, a proto je nezbytné zaměřit se především na vysvětlování toho, co se děje, jaké jsou scénáře a potenciální vývoj a jaká rizika hrozí. Myslím si, že místo snažení se předvídat, zda se riziko nakonec projeví, je lepší se zaměřit na to, jak ho vidět a jaký je náš postoj k tomuto riziku. Naše hlavní role spočívá v pomoci našim interním aktivním klientům v orientaci ve světě, porozumění trendům, identifikaci rizik a ohrožení, a využití příležitostí pro jejich další rozvoj, namísto prezentování pevných a přesných čísel.
Ze základní školy si pamatuji větu jedné naší učitelky - chcete-li vědět, co bude v budoucnu, měli byste dobře rozumět minulosti. Kdybychom se podívali do minulosti a vzhlédli do nastávající budoucnosti, dá se odhadnout, co nás v byznysu čeká?
Minulost má tendenci se opakovat - jak řekl Mark Twain - trošku rýmovat. Ačkoli to ne vždy zcela sedí, je to vlastně něčím podobné, a myslím si, že to platí. Měli bychom číst méně prognóz a více studovat historii, abychom mohli lépe porozumět. Když se v našem oboru potýkáme s vysokou inflací a mnoho centrálních bank, včetně České národní banky (ČNB), je přesvědčeno, že inflace rychle dosáhne 2 %, studium historie nám ukazuje, že se to nemusí nutně stát.
Naopak, když někdo tvrdí, že v minulosti, nebo v současnosti snížíme inflaci tím, že se vyhneme recesi a že se neobjeví žádné ekonomické problémy, a že inflace klesne na 2 %, historie jednoznačně ukazuje, že se to nikdy nestalo. Stejně tak platí pro investování. Nejnebezpečnější slova jsou: "Tentokrát to bude jiné." Tvrdit, že tentokrát to bude jiné a že se vyhneme dezinflaci, tedy poklesu inflace z vysokých úrovní na nízké hodnoty bez recese a snížení úrokových sazeb, je trochu bláhové. Museli bychom se zeptat, proč by to tentokrát mělo být jiné, a ve skutečnosti nevidíme žádné důvody, proč by se inflace měla tak rychle snížit bez nějakých ekonomických problémů.
Podívejte se na celý rozhovor Davida Navrátila s Michalem Kankrlíkem
Jaké jsou aktuální parametry, výhody a potenciál České republiky, stejně jako hrozby, kterým čelíme, a jak se tyto faktory promítají do naší budoucnosti, bez ohledu na globální události a vnější vlivy?
Když hovoříme o české ekonomice, často se používá několik frází, které vyjadřují její stav a vývoj. První z těchto frází je, že jsme konvergující ekonomikou, což znamená, že doháníme a přibližujeme se jiným zemím. Tyto země mohou být Evropská unie jako celek, nebo, abychom byli ambicióznější, konkrétně Německo.
Je zajímavé, že pokud se podíváme na skutečný stupeň přiblížení k Německu, zjistíme, že jsme se relativně rychle přibližovali k Německu a průměru Evropské unie v devadesátých letech. Nicméně od finanční krize jsme se k Německu příliš nepřiblížili. To znamená, že konvergence, na kterou se tak často odkazujeme a která by znamenala, že rosteme rychleji než Německo nebo Evropská unie, ve skutečnosti nenastala. Zůstáváme stále na podobné úrovni.
Je však třeba poznamenat, že Česká republika dosáhla nejvyšší ekonomické úrovně ze všech států střední a východní Evropy. Předstihli jsme země jako Portugalsko nebo Španělsko a Itálii, jsme docela na dostřel Velké Británie. I když jsme tyto země ekonomicky překonali, je vidět, že to nebylo tím, že bychom je výrazně předčili.
Skutečností je, že tyto země se ocitly ve vážných potížích a kvůli svým chybám se propadly na naši úroveň, což naznačuje, že konvergence stále probíhá. To tedy znamená, ne že všichni bohatneme, ale že bohužel někteří z nás zchudli. To je varování, které nám ukazuje, že jsme se od finanční krize a Německa příliš nepřiblížili k Evropské unii. Tím pádem čelíme riziku, které se občas nazývá past ekonomiky středních příjmů.
Tato past neznamená automaticky, že udržíme svoji dosavadní životní úroveň. I když se nebude zhoršovat, neznamená to, že nemusíme slevovat ze svých očekávání. Ve světě, který je dynamický, se ostatní země budou neustále zlepšovat a postupně se od nás vzdalovat. Musíme tedy uniknout z pasti ekonomiky středních příjmů. Jeden z důvodů, proč jsme se do této pasti dostali, spočívá v našem ekonomickém modelu, který se vyčerpal.
Je to patrné i ve vývoji makroekonomických ukazatelů. Před finanční krizí jsme zažívali růst ekonomiky kolem 6 % a 7 %, avšak již tehdy začalo docházet k zadýchávání ekonomiky. Toto zadýchávání se projevilo zejména vysokou inflací. Před vypuknutím covidu-19 ekonomika rostla pouze kolem 3,5 % a 2,5 %, a i v té době jsme se již zadýchávali. Inflace se pohybovala nad inflačním cílem ČNB. To naznačuje, že jsme ztratili část své kondice a schopnosti rychlého běhu. Začali jsme se zadýchat velmi brzo.
Pokud se podíváme na tři faktory, které nás poháněly nahoru, ale nyní se vyčerpaly: prvním z nich je levná a dostupná pracovní síla v ČR. Od 80. let až do roku 2010 jsme byli zvyklí na to, že se pracovní trh v ČR rozšiřuje. Nejenže do trhu vstupovali noví absolventi, ale také se zvyšoval počet pracovní síly o 20 - 30 tisíc lidí ročně. Od roku 2010 se však silné poválečné ročníky přibližují důchodovému věku a pracovní síla postupně klesá. Celkový pokles je již přibližně 600.000 pracovníků. To je důvod, proč statistiky trhu práce v České republice vypadají v mezinárodním srovnání neobvykle, protože jsme dlouhou dobu měli více volných pracovních míst než nezaměstnaných.
Když jsem ukazoval zahraničním investorům současnou situaci, často jsem se setkal s jejich pochybnostmi a tvrzením, že jsem musel udělat chybu. To, co se nyní děje na českém trhu práce, je zvláštní, ale především je to důsledek demografických změn. Klesající pracovní síla a nedostatečná adaptace korporátního sektoru a státu na tuto situaci způsobily, že se nacházíme v této nepříjemné situaci. Stát se této situaci nepřizpůsobil, jinak by se zaměřil na nástroje automatizace, digitalizace a robotizace ve výrobě.
Máme občas strach z toho, že nám roboti vezmou práci, ale ve skutečnosti doufáme, že nám ji vezmou. Levná a dostupná pracovní síla se vyčerpala, a při tříprocentní míře nezaměstnanosti není reálné očekávat, že zaměstnanci budou spokojeni s růstem mezd o 3 % až 4 %, což by bylo v souladu s inflačním cílem. Spíše by měly mzdy růst o 6 % až 8 %, což je nad růstem produktivity a ohrožuje samotné firmy.
Druhou významnou charakteristikou české ekonomiky byla závislost na levné a dostupné energii. Naše energetická náročnost patří k nejvyšším v rámci Evropské unie. Například ve srovnání s Německem, které má také silný průmyslový sektor, spotřebováváme o 50 % více energie na jednotku HDP. Při nízkých cenách energií jsme z toho měli prospěch, avšak jakmile nastane energetický šok, například v důsledku změn energetického mixu a postupného uzavírání jaderných elektráren v některých zemích, náš nedostatečný investiční zájem v tomto odvětví může vést k nedostatku energie. To by mohlo ohrozit náš růstový model, protože energie by se stala nedostatkovým a zároveň drahým zbožím.
Třetí významnou vlastností, která se v posledních letech výrazně projevuje, je fakt, že nejsme pouze exportní ekonomikou, jak se často uvádí. Jsme také silně závislí na dovozu. Například v automobilovém sektoru je až 50 % produkce importováno ze zahraničí, ať už se jedná o přímé dovozy součástek potřebných pro výrobu vozidel, nebo nepřímý dovoz surovin a komodit, které naši výrobci potřebují. Dokonce i v sektorech jako výroba chemických látek nebo počítačů je dovoz zahraničního zboží nesmírně vysoký a činí až 80 % produkce. Jinými slovy, naše ekonomika se často omezí na montáž a stáváme se subdodavateli.
Být subdodavatelem znamená, že soutěžíte s ostatními na trhu a vaše schopnost zvyšovat marže je omezená. Naopak ten, kdo dokáže zvyšovat marže, je posledním odběratelem produktu. To je důvod, proč společnosti jako Apple dosahují vysokých marží. Většina jejich výrobků je vyráběna v Číně za nízké náklady, a to je to, co zvyšuje jejich ziskovost. My potřebujeme přejít do fáze, kdy budeme mít výrobní vztah přímo se spotřebitelem, abychom mohli zvýšit hodnotu a prosperitu našich výrobků. Toho můžeme díky demografickým změnám dosáhnout více robotizací, automatizací a digitalizací.
Předvýrobní fáze, která je spojena s vědou, výzkumem, inovacemi a patentovými poplatky, je klíčová. Dlouhodobé ekonomické studie ukazují, že až 50 % růstu je závislé na vědě a výzkumu, 25 % na vzdělávání a 15 % na talentu. To znamená, že výzkum, inovace a patenty jsou faktory, které nám pomohou zvýšit přidanou hodnotu, prosperitu a životní úroveň obyvatel České republiky.
My jsme ve své podstatě jakousi kolonií, protože většina místních firem má zahraniční vlastníky, takže peníze, které vydělá, jdou z velké části ven. Jak by Česká republika mohla dosáhnout situace, kdy se stane ekonomickou „kolonií“, která předběhne své zahraniční vlastníky, abychom i my byli kolonizátorem?
Česká republika se v minulosti zaměřila na výrobu a měla vysoké marže. Nicméně v devadesátých letech, kdy se do globální ekonomiky zapojily jihovýchodní Asie, Čína a střední a východní Evropa, dostaly tyto rozvíjející se ekonomiky podobný recept od mezinárodních institucí. Tento recept vyzýval k otevření se zahraničnímu kapitálu, zaměření se na průmysl a export. Tento postup následovaly všechny tyto ekonomiky včetně České republiky, a díky tomu jsme se stali silně exportně orientovanou zemí s robustní průmyslovou základnou.
Avšak tato strategie vedla k obrovské konkurenci v oblasti výroby a k poklesu ziskovosti, zejména pro subdodavatele. Mezinárodní instituce však přidaly ještě čtvrtý aspekt a to je vzdělávání. Upozornily nás na důležitost učení se, protože naše know-how bylo relativně nízké. Díky přilákání zahraničních investorů a zaměření na výrobu jsme však měli možnost se od nich učit. To nám umožnilo budovat vlastní kapitál a rozvíjet firmy s globálními ambicemi.
Česká republika si často stěžuje na odtok zhruba 600 miliard korun ročně ve formě dividend, které jdou zpět k zahraničním vlastníkům. Existují různé přístupy, jak se s tímto problémem vypořádat. Jedním z možných řešení, často navrhovaným zejména levicovými skupinami, je zdanit tyto dividendy, zakázat jejich výplatu nebo dokonce přistoupit k jejich znárodnění. Nicméně, druhým přístupem, který bych rád zmínil, je poslechnout doporučení ohledně budování českých značek s globálními ambicemi.
Můžeme si příkladem uvést úspěšné české značky jako Linet, Avast nebo Ponty, které se staly světově známými a dodávají vysoce kvalitní produkty. Tyto značky mají vztah s koncovými zákazníky a nejde jen o samotnou firmu, ale také o drobné střadatele. Česká republika je tradičně konzervativní, většinu finančních aktiv držíme na bankovních účtech ve formě běžných účtů, termínovaných vkladů a podobně. Naopak Dánové investují 80 % svých finančních aktiv do akcií, a to nejen v Dánsku, ale i v zahraničí.
Pokud se i my začneme chovat jako drobní střadatelé nebo investoři a začneme aktivně využívat finančních trhů, můžeme začít profitovat z dividend zahraničních firem. Před vypuknutím pandemie přitékalo do ČR zhruba 100 miliard korun ročně ve formě dividend. Tento příjem by mohl být snadno znásoben, zejména pokud budeme aktivně budovat český kapitál s globálními ambicemi.
Co byste poradil českým firmám, aby se v mezinárodní konkurenci dokázaly prosadit?
Vrátíme se k otázce zdroje růstu. Věda, inovace, výzkum a kvalifikovaná pracovní síla, schopná přesně přidělovat své zdroje na nejlepší pozice, jsou zde klíčovými faktory. Tento recept je pravděpodobně účinný. Samozřejmě můžeme těžit také z členství v Evropské unii. Jako Česká republika máme schopnost využívat tuto sílu při jednání obchodních smluv a nehledáme v tomto případě kratší konec provazu. Současně bychom měli mít vizi, kam se chceme dostat. Bohužel, schopnost vizí chybí často nejen na úrovni vlády, ale i některým firmám. Mnohdy tápou v tom, čeho chtějí dosáhnout a jakou roli chtějí hrát. Vyšší přidaná hodnota je klíčová, pokud nechceme být pouze subdodavateli, kde se bojuje pouze o marže.
Chceme naopak navyšovat marže a toho dosáhnout tak, že se zaměříme na konečného zákazníka. Specializace ve výrobě a průmyslu, zejména v oblastech se specifickými potřebami, může vést k větší přidané hodnotě. Český průmysl je špičkový a naše diverzifikovaná ekonomika patří mezi nejlepší na světě. Potřebujeme se však více zaměřit na vyšší přidanou hodnotu z této diverzifikace.
Investováním do robotizace, digitalizace a automatizace dokážeme nahradit pracovníky, kteří budou postupně ubývat, a dosáhnout tak vyšší produktivity. Moderní technologie, včetně umělé inteligence a jazykových modelů, nám umožňují dosáhnout větší produktivity a zabezpečení. Například v oblasti umělé inteligence pro bezpečnostní účely se ČR a Praha řadí mezi světovou špičku.
Nicméně stále je důležité neomezovat se jen na místní úroveň a mít ambice proniknout na globální trh. Odvaha je zde klíčová a souvisí s malou ambicí. Je třeba předávat tuto odvahu našim dětem prostřednictvím vzdělávání. Vzdělávání představuje 25 % dlouhodobě udržitelného růstu a v této oblasti má Česká republika negativní výjimku. Děti uvádějí, že mají relativně nízkou emoční podporu, která je dokonce nejnižší a záporná v rámci zemí OECD.
Je důležité, abychom podporovali emocionální vývoj dětí a nejenom reagovali na problémy, ale také je povzbuzovali za dobré věci, které dokážou. Pokud chceme, aby naše země byla podnikavá, je toho zapotřebí začít u škol, aby se děti nebály zkoušet nové věci. Můj nadřízený se mě občas ptá, co se mi v minulém roce nepovedlo, a pokud neřeknu co, tak to znamená, že jsem se vlastně ani nesnažil.
Abychom prokázali schopnost ekonomického růstu a dosáhli středních příjmů, musíme se prosadit na mezinárodní scéně. Růst životní úrovně a prosperita v České republice se nezlepší bez tohoto přístupu.
Jak by měly firmy v České republice přistupovat ke změně demografické struktury a nedostatku pracovní síly?
Firmy v České republice čelí výzvám spojeným s nedostatkem pracovní síly a stárnutím populace. Mnoho firem si stěžuje, že trh práce je vyčerpaný a nedokáží najít dostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Přestože na trh přichází několik desítek tisíc Ukrajinců, tento příliv lidí nedokázal výrazně změnit situaci. Nezaměstnanost zůstává extrémně nízká a tlak na růst mezd stále narůstá, což jasně ukazuje na vysoký tlak na český trh práce.
Demografové předpovídají, že nedostatek pracovní síly bude přetrvávat a stárnutí populace je nezastavitelným trendem. Firmy se musí připravit na tuto situaci a hledat způsoby, jak nahradit nedostatek pracovníků. Starý přístup k výrobě je nutné nahradit moderními technologiemi, jako je robotizace, automatizace a digitalizace.
Studie jednoznačně ukazují, že firmy, které investují do těchto technologií, neztrácí zaměstnanost. Lidé stále najdou práci, ale jejich role se mohou změnit. Firmy, které neinvestují do robotizace, zaznamenávají pokles produktivity a ztrácejí schopnost vydělávat.
Je důležité vsadit na vzdělávání a rekvalifikaci pracovníků. Zaměstnanci, jejichž práce je ohrožena robotizací, potřebují být přeškoleni na nová povolání. Stejně tak je nutné zajistit vzdělání a rekvalifikaci na úrovni celého státu, aby bylo zajištěno, že lidé získají dovednosti odpovídající požadavkům moderního trhu práce.
Inovace a technologický pokrok nejsou nepřáteli zaměstnanosti, ale spíše nástroji, které firmy mohou využít ke zvýšení produktivity a konkurenceschopnosti. Firmy, které se nebojí inovovat a řešit související problémy, mají vyšší šanci na úspěch a prosperitu. Investice do technologií, rekvalifikace a vzdělávání se stávají klíčovými faktory při překonávání výzev spojených se změnami v trhu práce, a to nejen v kontextu robotizace, ale také v souvislosti s umělou inteligencí.
Vystupoval jste na konferenci společnosti FranklinCovey s podtitulem Bez bolesti není růstu. Jak se vám akce líbila?
Jsem velmi potěšen, že jsem se mohl tohoto setkání zúčastnit. Je jasně vidět, že korporátní sektor v České republice si je vědom výzev, kterým čelí, a je odhodlaný jim čelit. Není náhodou, že v poslední době vznikají iniciativy jako druhá ekonomická transformace, která se zaměřuje právě na identifikaci problémů české ekonomiky. Každý z nás chce, aby se jeho životní úroveň zvyšovala, a to je zcela pochopitelné.
Hlavním problémem, se kterým se potýkáme, je někdy převažující názor ve společnosti, že jediným způsobem, jak zlepšit situaci, je přerozdělování stávajícího bohatství. Někteří lidé věří, že pokud chceme dosáhnout osobního bohatství, musíme ho převzít od jiných. Přitom máme obrovský potenciál k tomu, abychom zvětšovali ten koláč bohatství, který máme k dispozici. I když jsme stále vzdáleni od životní úrovně Německa, stále máme možnost dosáhnout vyšší prosperity.
Spojené státy jsou příkladem země s výrazně vyšší životní úrovní, než je průměrná hodnota. To znamená, že tamní prosperity není jenom dílem extrémně bohatých jednotlivců, ale také střední hodnoty, která je významně vyšší než v Evropě. Je tedy zřejmé, že náš potenciál pro rozvoj je stále obrovský. Je třeba, abychom zvětšovali ten koláč bohatství a tím zvyšovali prosperitu nejen vybraných skupin, ale celé společnosti.