Budeme národem intrapodnikatelů?

Vytisknout

Intrapodnikání a intrapodnikatelé... Slova, která docela nedávno obohatila český slovník. Pokud si je zadáte do Googlu, dostanete zatím jen několik stovek odkazů. To není moc na to, že se jedná o nový fenomén v oblasti talent managementu. Ale kdoví – při dnešní rychlosti šíření nových zpráv přes sociální média může být za rok všechno úplně jinak.

Intrapodnikání začalo v minulém století

Je to pravda – pojem intrapodnikání (intrapreneurship nebo také corporate entrepreneurship) vznikl už v osmdesátých letech dvacátého století. Poprvé tento termín použil Američan Gifford Pinchot, když chtěl ilustrovat rostoucí důležitost aplikace podnikatelských dovedností a postojů uvnitř korporací. Zatímco v osmdesátých letech bylo intrapodnikání ještě především teorií, v letech devadesátých se už důrazně ozvala praxe. Konceptu intrapodnikání se chopily houfně vznikající ICT společnosti, které měly bytostný odpor k čemukoliv, co jen trochu zavánělo byrokracií velkých etablovaných firem. Intrapodnikání jim dávalo prostor, svobodu, flexibilitu a svěží vítr v oblasti zaměstnávání velmi specifického druhu lidí. Pro tyto firmy byla podstatná rychlost, neotřelost, dravost a nasazení. Potřebovali víc, než klasické zaměstnance plnící předem jasné úkoly. Potřebovali lidi, kteří vidí příležitosti a skočí po nich. Potřebovali lidi, kteří se chovají jako podnikatelé, i když jim firma nepatří. Nemožné, zavádějící, neodpovídající trhu práce? Podívejme se například na společnosti Apple, Google nebo Virgin – všechny najímají jako své zaměstnance intrapodnikatele a všem se daří. Tuto strategii začíná chápat čím dál více zaměstnavatelů – a to znamená zvyšující se poptávku po intrapodnikatelích na trhu práce.

Hm, a kdo to je – ten intrapodnikatel?

Představte si pozitivní obrázek typického podnikatele – toho, který se vypracoval vlastními schopnostmi. Co o něm můžete říct? Nejspíš vás napadnou slova jako flexibilní, kreativní, samostatný, aktivní, chytající se příležitostí, dobrý komunikátor s orientací na zákazníka, dobře řídící náklady, pozitivní, nevzdávající se…. Kolik z těchto vlastností potřebujete jako personalisté u svých zaměstnanců? Malou část, většinu, všechny? Troufám si říct, že s rostoucí nejistotou na trzích se bude tato škála podnikatelských dovedností využitelných v korporacích zvětšovat. To ale neznamená, že byste měli ihned začít najímat podnikatele – naopak. Takoví lidé mohou být pro firmu vysoce rizikoví. Čistokrevný podnikatel je zároveň často také špatně ovladatelná, sebeprosazující se individualita s mizerným smyslem pro firemní disciplínu (pokud ji tedy netvoří on sám – a i pak je platná především pro ty druhé). Parta takovýchto individualit s pracovní smlouvou je pak pro korporátního zaměstnavatele stejně bezpečná jako jaderná elektrárna Fukušima. Korporace potřebují něco trochu jiného – lidi s podnikatelským myšlením a přístupem, kteří jsou ale ochotni přijmout za své jak firemní vize a hodnoty, tak i základní mantinely hřiště, na kterém se daný business hraje. Budete překvapeni, ale takových lidí je docela hodně – měli by chuť podnikat, ale bez zbytečného rizika. Pokud se jim dá prostor a pootevřou dveře k příležitostem, je vyhráno.

Jak je poznat? A raději je najmout nebo vychovat?

Intrapodnikatelé se dají poznat celkem snadno. Jsou aktivní, přicházejí s nápady „jak by něco šlo“, jsou ochotni se pustit i do dosud neprobádaných vod. A udělají vždycky o trochu víc, než mají v popisu práce. Snaží se myslet v kontextu, zajímá je, co se stane když... Pokud dostanou informaci, která prospěje Frantovi, nelitují dvou pater a dají Frantovi vědět. Jinými slovy – jejich práce je baví, a proto jsou v ní dobří. Intrapodnikatele není potřeba nijak extra vzdělávat a připravovat pro ně specifické rozvojové programy. Oni se totiž učí sami a pořád – v práci za pochodu, ve svém volném čase, čtou, vyhledávají na internetu, diskutují s kolegy. Většinou mají dobrý networking, přes který seženou vše, co potřebují. Má to ale jedno „ale“: intrapodnikatel musí být plně ztotožněn s tím, v čem se vzdělává. Pokud je mu něco ordinováno zvenku s čím jeho duše plně nesouzní, má tendenci „vypouštět“. I když je tam předpona „intra-“, pořád je to podnikatel, který si rád dělá věci po svém. Proto u nich funguje nelépe koučink a podobné „self-driven and self-centered“ typy vzdělávání. Intrapodnikání je v podstatě pracovní styl a možná i přístup k životu. Jak řekl moudrý pán Bernard Katz – nejlepším způsobem, jak předpovídat budoucnost, je si ji tvořit. Intrapodnikatel se vám pod to bez problému podepíše. Upřímně řečeno – výsledek je asi výrazně jistější, pokud se pokusíme intrapodnikatele najmout (proto má například Google tak propracovaný systém náborů a výběrů) než se snažit „předělat“ existující nepodnikavé zaměstnance. I když – ani tady nelámejme hůl, podle výzkumů se tímto způsobem dá pracovat až s dvaceti procenty zaměstnanců. Hlavní problém je ale jinde: proč tedy když víme, že intrapodnikatele potřebujeme, proč má intrapodnikání ve firmách dosud tak málo prostoru?

Kde to tedy drhne?

Tam, kde obvykle – v managementu. Současní manažeři povětšinou neumějí s intrapodnikateli pracovat. Oni pochopitelně stojí o to, aby jejich podřízení byli samostatní, kreativní, inovativní, flexibilní a měli všechny ty další pěkné vlastnosti, co jsme si výše vyjmenovali. Zároveň ale chtějí mít plnou kontrolu nad tím, jak tito lidé budou fungovat. Jde to dohromady? Pochopitelně, že ne. Intrapodnikatel potřebuje svobodu a důvěru a ty mikromanagement prostě neposkytuje. Manažer oponuje tím, že musí zamezit případnému zneužití této svobody a důvěry. Takže je pro jistotu raději nedává. Bohužel problémy, které přicházejí ve spojení s tím, že pak řídí skupinu nesamostatných pasivních jedinců s přístupem „jen do výše mého platu“, představují mnohem větší zlo. Je to jistá cesta k nekonkurenceschopnosti, k naštvaným zákazníkům, k vlastnímu pocitu bezmoci a zoufalému pozorování ručiček hodin sunoucích se šnečím tempem ke konci směny.

Je potřeba si uvědomit, že je štěstí mít ve firmě intrapodnikatele. Je důležité vědět, že tito lidé jsou ti, kteří firmu potáhnou a to i v horších časech. Že je možná doba na to se tolik nesoustředit na stravenky, ale motivovat zaměstnance spíš tím, že jim dáme šanci vyniknout. Pochopitelně těm, kteří o to stojí a těm, kteří si tu důvěru a svobodu zaslouží. Určitě takové ve firmě máte. A pokud ne, tak mi dovolte se zeptat, jak jste tedy připraveni na nadcházející hyperkonkurenční prostředí globálních trhů? Asi bych měla škrtnout slovo „nadcházející“ a vyměnit ho za „aktuální“ - ono totiž už nastalo. A Česká republika není izolovaný ostrůvek. Je nejvyšší čas. Máme na to být národem intrapodnikatelů?

Autor článku

Komentáře k článku

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace