Pohádková babička znovu na scéně - předávání znalostí prostřednictvím příběhů

Zájem o vyprávění příběhů coby prostředek předávání a sdílení znalostí stále roste. Je to totiž jeden z nejlepších prostředků sdílení a zachycování implicitních znalostí. Protože však téměř žádná organizace nemá jasnou představu o tom, jak by mělo vyprávění příběhů probíhat, je třeba vytvořit i pro tento znalostní obor samostatnou architekturu.

Článek se zabývá právě jednotlivými přístupy ke znalostní architektuře procesu vyprávění příběhů a vytvářením této architektury. Příběhy jsou už odedávna jedním z hlavních prostředků, kterými si lidé vytváří strukturu okolního světa. Děti si při poslouchání příběhů tříbí své jazykové znalosti a aplikují vyslechnuté poznatky na realitu okolo sebe.

Vyprávění příběhů probíhá, aniž by se o tom vědělo, téměř v každé firmě a v každém pracovním týmu. Je pravděpodobně nejvyužívanějším z kanálů sdílení znalostí, které jsou k dispozici. Problém je spíše v tom, jak dostat správné příběhy k těm správným posluchačům.

Každý z posluchačů vnímá vyslechnutý příběh jinak a jinak na něj reaguje – vytváří si svůj vlastní kontext (viz děti, jak bylo výše uvedeno). Znalostní architektura by měla pomoci jednotlivé kontexty standardizovat (vytvořit intelektuální infrastrukturu pro přijímání, organizaci a další používání příběhů) a měla by napomoci začlenění příběhů do systému správy znalostí v organizaci. Autor také zmiňuje v článku specifika jednotlivých druhů příběhů a způsobů jejich předávání.

**Datum vydání:** V/2002