Jelikož je většina informací našemu vědomí nedostupná, k efektivnímu a šťastnému fungování člověk potřebuje nejenom využívat svůj rozum, ale také umět naslouchat svým pocitům a intuici, které čerpají informace z nevědomé roviny. Lidé, kteří neberou vážně své pocity, se velmi často neshodnou s lidmi, kteří mají zcela odlišný názor, neboť odlišný názor neumí respektovat. Neumí si totiž představit, že názor může vycházet z odlišných zkušeností, nebo že může vycházet z pocitů, které jsou pro ně „neprůkazné“. V důsledku toho se týmové porady mohou podobat nikoli tvůrčí práci, ale naopak přetlačování o to, kdo má správnější názor. Tento způsob bohužel nevede k tomu, aby se našlo pro firmu nejlepší řešení, které reflektuje názory a zkušenosti lidí, ale vede ke zvolení řešení člověka, který svůj názor umí či může nejlépe „protlačit“.
Jednou ze závažných logických konstrukcí, proč lidé neberou pocity a intuici stejně vážně jako rozum, bývá neznalost toho, co to vlastně pocity, intuice a emoce jsou. Význam těchto pojmů se někdy v jejich slovníku zcela stírá. Častým vnitřním důvodem pro potlačování pocitů pak bývá řídící myšlenka, která člověku říká “nejsem žádná hysterka”, nebo „nejsem přece přecitlivělý slaboch“. Individuálních důvodů však může být mnohem více. Co nám tedy vlastně říkají pocity, intuice a emoce?
Od první minuty našeho zrození zažila naše osobnost celou řadu zážitků. Nikdo z nás si je však ve skutečnosti z větší části nepamatuje. Jinými slovy, naše zkušenosti jsou našemu vědomí nedostupné. Řadu informací máme také geneticky zakódované. Ale o rozsahu geneticky předávaných informacích se můžeme jen dohadovat. Nepochybně je nelze popřít na úrovni tělesných znaků. O osobnostních předpokladech zděděných po předcích se můžeme přesvědčit u lidí, kteří vyrůstali bez vlastních rodičů, a přesto se vydali cestou velmi podobnou některému z rodičů. Informace získané naším vlastním životem a snad i životem našich předků, se k nám tedy dostávají prostřednictvím celého těla - formou pocitů. Můžeme mít pocity napětí, svírání u srdce, tíhy, ale také pocity získané “čtením” mimiky jiného člověka. Pocity jsou pro nás zkrátka důležitou informací, kterou lze v první chvíli jen těžko přeložit do slov. Nedáváme-li váhu našim pocitům, přicházíme o velmi důležitý zdroj informací.
Jestli jsou pro vás pocity těžko uchopitelné, pak ještě hůře představitelná je intuice. Různí psychologové, filosofové i fyzici si ji představují odlišně a lze ji také různě nazývat. Pokud bychom zůstali u vědeckých pojmů, můžeme zdroj intuice nazývat jako kolektivní nevědomí, jak ho na začátku minulého století pojmenoval Karl Gustav Jung, nebo také globální vědomí, jak ho nazývají vědci na univerzitě v Princetonu v USA, kteří se zkoumání tohoto fenoménu věnují. Pojem kolektivní nevědomí si můžeme představit jako databanku veškerých informací, respektive duševních obsahů, existujících ve všudypřítomné energii. Lidé mají bohužel schopnost vnímání intuice většinou značně zakrnělou. U zvířat je však snadno patrná a prokazatelná.
Emoce je naše reakce, kterou prožíváme v souvislosti s tím, co se v našem životě děje. O emocích můžeme jinými slovy také říci, že naše emoce reflektují stav, ve kterém se nacházíme ve vztahu k našemu vnitřnímu cíli. Můžeme prožívat například radost, která je přítomná vždy, když se nám podaří překonat něco, co nás omezovalo. Smutek oproti tomu zažíváme vždy, když musíme v našem životě opustit překonané vazby a vztahy. Hněv nás upozorňuje na nesoulad našeho vnímání s realitou takovou, jaká opravdu je. Nejistota v nás je známkou toho, že potřebujeme změnit staré hodnoty. Váhání prožíváme tehdy, když se bojíme zachovat v rozporu s domnělým očekáváním společnosti či nějaké autority. Nerozhodnost nás provází tehdy, když se chystáme opustit bezpečí “jistoty” a vkročit do neznáma.
* článek je vyjmut z přednášky Adély Humlové s názvem "Cukr a bič, nebo respekt, cíl a dohoda?" z konference ICTM 2011 se souhlasem autorky