Tohle téma bývá častým tabu, ale je potřeba o něm hovořit. Buďme upřímní. V práci se totiž i dobrým lidem mohou stávat nepříjemné věci. Naopak na vrchol se dostávají kolikrát ti, o nichž si myslíme, že jejich úspěch není tak úplně zasloužený. Zkrátka se ukazuje, že jen pracovitost a čestnost nestačí. Proč?
Pracovní prostředí je vysoce konkurenční. Téměř každý soutěží o rozpočty, možnosti pracovat na zajímavějších projektech, o zákazníky nebo o zdroje. A pak je tu soutěž o povýšení, prestiž, uznání, vyšší plat a samozřejmě moc. Samotná skutečnost, že lidé dělají plány a schémata v práci, však ilustruje jednu z pravd politikaření – že přináší výsledky.
A když už jsme u toho, je tu další pravda – k politikářství dochází, ať se vám to líbí nebo ne. Ano, někteří lidé se snaží být ušlechtilí a odmítají hrát politickou hru. Zaměřují se na svou práci a tvrdě pracují v naději, že budou za jejich úsilí zaznamenáni a odměněni. Bylo by to hezké, ale...
Bohužel ve světě práce existují omezené příležitosti a tyto typy lidí jsou často přehlíženy nebo ignorovány – ať už kolegy nebo důležitými zákazníky, nebo obojím. Není to naschvál, ale příliš mnoho lidí se marně snaží dostat vpřed bez hraní politické hry.
Pokud ale najdete ta správná tlačítka, která budete tlačit, vaši kolegové a zákazníci vám dají skoro vše, co chcete. Pokud si myslíte, že můžete uspět, aniž byste hráli politickou hru, musíte se probudit.
Lidi v pracovním prostředí lze obecně rozdělit na dva tábory:
Na jedné straně máme puristy – lidi, kteří se zaměřují na svou práci. Nemají rádi politiku a snaží se tvrdě pracovat. Mohou být velmi dobří ve své práci a pracovat čestně a pilně, ačkoliv trochu naivně. Řídí se pravidly a předpisy, snaží se dělat to, co je „spravedlivé“ nebo „správné“ a cítí se frustrované, když rozhodnutí nejsou „spravedlivá“ nebo „správná“. Protože odmítají hrát politiku, jsou často využíváni. Skončí jako organizační mučedníci, ale nikdy s tím nic nedělají.
Na druhou stranu máme hráče – pravý opak puristů. I když respektují oficiální pravidla a předpisy, chápou, že neoficiální pravidla politiky jsou často důležitější. Uvědomují si, že rozhodnutí jsou zřídka „spravedlivá“ nebo „správná“ a že osoby s rozhodovací pravomocí mají jak osobní, tak profesionální tlačítka, které je třeba stisknout. A ano, nemusí být vždy nejlepší ve své každodenní práci, ale jejich kontakty a vliv jim pomáhají dostat se v kariérním žebříčku nad své puristické kolegy.
Mnoho puristů odmítá hrát politickou hru a věří, že vyžaduje taktiku a úmyslné činy. Ale politikaření není automaticky špatné. Pouze popisuje akt zkoumání obchodních vztahů a učení, jak efektivněji ovlivňovat ostatní. Obvykle zahrnuje zacházení s neformálními kanály, nikoli oficiálně schválenými, ale to samo o sobě politikaření nedělá špatnou metodou.
Politikaření dokonce nemusí být ani sobecké. Můžete využít své chápání politiky k ovlivňování lidí a dosahování cílů, které jsou dobré pro organizaci i pro vás samotné. I v těch nejpřátelštějších a nejpodpůrnější organizacích lidé spolu nesouhlasí vždy.
Porozumění politice a způsobu, jak ovlivňovat druhé, vám může pomoci spojit lidi a dosáhnout výsledků, které jsou také v nejlepším zájmu organizace.
Nepokoušejte se však manipulovat a využívat lidi. Mohli byste být označeni nepříjemnou nálepkou, která může ovlivnit lidi, aby vám věřili nebo vás chtěli opět poslouchat.
Efektivní politikářství tedy musí být o dávání i o přijímání.
Takže jak k téhle hře přistoupíte? Budete se držet vzadu, anebo se ji naučíte hrát?
-bb-